Služba ze srdce, protože to máme všichni

Služba ze srdce, protože to máme všichni. … to se moc hezky řekne, ale trochu hůř udělá… Dělá to dojem, že všichni umíme dávat ze srdce. Jaká je za tím práce, jaký je za tím vývoj? Co na té životní pouti potřebujeme zažít, abychom dospěli do místa, kdy pomáháme srdcem?

Máme geneticky vštípenou tendenci empatizovat a dávat. Malé děti pozorují a cokoli činí, dělají ze srdce. Je to úplně instinktivní - nabídnout a dát. Na druhou stranu máme vrozenou tendenci zejména v dětství dostávat, dostávat a dostávat. Obě tyto položky se v nás celý život nějak snaží uspořádat. Jde-li to dobře a jsme v dětství dobře nasycení, v dospělosti aktivujeme tendenci dávat. Obě tendence - dostávat a dávat - se snažíme vyrovnávat. Přichází různé životní události, které působí tuto rovnováhu, nás zkouší jakým způsobem se vyrovnáváme s tím, co mít pro sebe nebo co dát druhým. V poválečných časech byla přerušena vůle dělat něco ušlechtilého, dobročinného a nezištného pro ostatní.

Já jsem byla vychovávána babičkou a prababičkou a já jsem si vzpomněla, že vlastně mě možná ovlivnilo víc než si připouštím to, že moje prababička byla vdovou po řídícím učiteli. Chudým vařila polévku, vybírala jim vši…. A my jsme vždy na konci měsíce, to byla taková tradice… babička měla takový šátek a do toho dávala vše, co už nepotřebujeme a chodili jsme v Plynární ulici k řece dávat to Romům. A tam to bylo krásné. Byly tam ohně. To byly ještě vozy u Vltavy a já jsem se na to vždycky strašně těšila a možná že to, že ta babička říkala „takhle je to mravné.“ I když jsem tomu nerozuměla, dost možná je to důvod, proč jsem součástí Sociální kliniky.

To, že mám málo nebo mám právo dostat víc nebo že budu štědrá, abych něco získala, je to, co děláme v psychoterapii. Lidé přichází se zakázkou, že se v něčem cítí špatně, mají málo nebo se cítí, že musí dávat a nejsou za to uznaní... Posilujeme lidi, aby se zvedli do úrovně, která se týká mezilidských vztahů, kde už to není já nebo ty. Pomalu se posouváme do úrovně toho, že já mohu být spokojená a ty můžeš být spokojený také. Je to úroveň, kdy nabereme svoji sílu, abychom přestali manipulovat druhými lidmi. Můžeme s nimi komunikovat a domluvit se. Učíme o sobě tak dobře smýšlet, jak dobře sami sobě dávat péči a pozornost, abychom se sami mohli naplnit.

Zde se již objevuje větší humor, flexibilita, většinou dobrá nálada, hravost… Není tam ta úkornost, hrabivost či sebeobětování. Učíme se vlídným vztahům, cítit se dobře s blízkými lidmi - to je největší obdarování - z dobrého vztahu a dobré spolupráce. Největší dar není získat, ale zažít. Otevírání srdce je puzení, které přichází vývojem a časem. Není tak důležité co získám nebo co dám. Začne být důležité to, že hledám něco, co má smysl – nějakou vizi. Potřebuju se podívat na svět jako na místo, kde vidím něco, co má opravdu smysl. Něco, do čeho dávám energii. To otevírá srdce a dává nám sílu věnovat se něčemu, co již přesahuje moje osobní vztahy a osobní zájmy. Dělat něco dobrého pro ty, které třeba ani neznám, pro ty, kteří jsou potřební ani je nevidím. Ale mě stojí za to, dělat nezištně ještě kus něčeho navíc.

Sociální klinika říká, že poskytujeme službu ze srdce, protože to máme všichni. Na tom je kus pravdy, ale druhý kus pravdy je, že opravdu mít otevřené srdce, abych dávala spontánně, že to není něco, s čím se rodíme, ale do čeho potřebujeme dorůst. Potřebujeme vyrůst jako květina, až poté se začne objevovat ta skutečná síla skutku ze srdce, daru, který dávám. V Sociální klinice říkáme světu, že je možné se stavět k vlastní energii a dobrovolně ji investovat - darovat ji druhým. Lidé se ptají, co ta Sociální klinika dělá a jaktože máte tolik dobrovolných terapeutů, jak se to stalo? Já odpovídám: jsou to lidé, terapeuti, kteří k tomu dospěli. To je také důvod, proč většina našich terapeutů nejsou úplně mladí lidé. Jsou to lidé, kteří si již něco prožili, kteří potřebovali nabrat sílu, aby měli dobré vztahy. Teprve pak klíčí ta kapacita, kterou můžeme ukazovat světu…

Ráda bych vám předala něco, co mě kdysi velmi zalahodilo srdci, když se ke mně dostala navažská ranní modlitba. Modlitba je jednoduchá, velmi silná. Poselství modlitby zní: Vstaň tak, abys mohl zažít slunce, které vstává z obzoru, polož si tyto čtyři otázky: je mé srdce jasné, silné, otevřené a naplněné?