Když nám chce tělo něco sdělit

Fyzické projevy duševní nepohody a cesta zpět

Vzpomeňte si na nějakou konkrétní chvíli, kdy jste se cítili spokojeně. Vzpomeňte si zcela živě na místo, co vás obklopovalo, zda jste tam byli sami nebo s někým. A vzpomeňte si, co upoutávalo vaší pozornost. Byla to nějaká činnost nebo bytí samotné? Jaké zrakové vjemy si pamatujete? A další smyslové vjemy, co jste slyšeli, hmatali? Vzpomenete si na nějaké čichové nebo chuťové podněty? A teď důležitá, veledůležitá otázka: Co se přitom dělo ve vašem těle? Zkuste si to vybavit – dech, srdeční rytmus, chlad, teplo, pocit vyváženosti těla, stability, uzemněnosti. A co se dělo v břiše? A v močovém měchýři? A jak se dařilo střevům? A budu se ptát dál. Podle čeho poznáte, že odpočíváte? Vzpomeňte si aspoň na tři zprávy ze svého těla. A podle čeho se ujistíte, že jste si odpočali? Jsou to spíš příjemné nebo protivné otázky? A pokud se vám chce se mnou ještě tuhle hru hrát, tak si zkuste odpovědět i na to, co činí mé otázky příjemnými, anebo čím to, že jsou spíš protivné. My lidé jsme sice jeden druh se společnými systémy, a přesto jsme rozdílní natolik, že nejsme nikdo opakovatelní. Každý jsme originál pohybující se jedinečně ve světě svých myšlenek a představ, v prožitkovém prostoru svých emocí a ve způsobech, jak vnímáme své tělo a jak s ním komunikujeme.

1. Lilly je čtyřiaosmdesátiletá hudebnice. Zabývá se historicky poučenou interpretací staré hudby, vede ansámbly, vyučuje, i ve svém věku vede aktivní profesionální život. Donedávna při vedení kurzů stála celý den. Pak měla v relativně krátkém čase po sobě dva vážnější úrazy, při prvním zakopla a spadla ze schodů ve vlastním domě, druhý se jí stal na kole, nebyl úplně její chybou, ale neviděla jiného cyklistu, který do ní vrazil, protože se také nedíval. Takže nyní již při učení a při vedení ansámblu sedí. Celoživotně je velmi aktivní, působí jako živé stříbro, rychlá. Při hudebním zaujetí zapomíná pít a nevzpomněla by si ani na jídlo. Vypadá mladistvě, a je v dobré psychické kondici. Zdravotně, díky úrazům, se cítí křehčí než dříve. O těch úrazech si Lilly myslí, že se staly z nepozornosti a jako důsledek jejího temperamentu a zrychlenosti. Ve své hudební komunitě je vážena, milována, obklopena hudebníky, studenty. Naštěstí najde vždy ochotného člověka, který jí v současné době poskytne drobnou asistenci, kterou už nyní potřebuje a naštěstí si o ni umí říci.

2. Emílie je dvaaosmdesátiletá žena drobné konstituce. Od rané dospělosti se potýká s potížemi se žaludkem. Sama to vyhodnocuje jako důsledek vlastní úzkostnosti. Když se něco v jejím životě dělo nepříznivého, udělalo se jí špatně na zvracení. Později se k těmto indispozicím připojila potravinová intolerance a postupně se začalo zvětšovat množství potravin, které jí způsobovaly záchvatovité stavy nevolnosti. Kolem sedmdesátky jí byl diagnostikován tumor žaludku. Po operaci se rozhodla, protože začala také zapomínat, na doporučení svého ošetřujícího lékaře, navštěvovat podpůrnou terapeutickou skupinu zabývající se mimo jiné také kognitivním cvičením. Byla potěšená, že zvládá různé techniky na podporu paměti s bravurou, získala ve skupině podporu a získala nějaké přátele a možnost o sobě mluvit s motivovanými lidmi. Pobyt ve skupině ovlivnil její emoční rozpoložení a podpořil odolnost.

3. Beáta je pětačtyřicetiletá novinářka. Díky rodinnému generačnímu traumatu, oba její rodiče vyrůstali v dětském domově, si odnesla do života z dětství řadu psychických zranění, jehož důsledkem jsou mimo jiné depresivní potíže. Po opakovaném covidu se začal zhoršovat její zdravotní stav, jako by její tělo dočasně postrádalo kapacitu vrátit se do původního tělesného zdraví. V důsledku long covidu se u Beáty také rozvinula potravinová alergie, často stoná, její imunita, obranyschopnost těla je snížená – je to v současné době důležité téma, které přirozeně přináší na své hodiny psychoterapie. Začala se ohleduplněji chovat ke svému tělu, nepřehlížet jeho signály, více odpočívat, začala provozovat jogging a sledovat, co dělá skutečně jejímu tělu dobře a kdy je to už moc.

4. Petr je pětašedesátiletý muž, středoškolský učitel angličtiny. Působí, že je v dobré kondici. Jezdí na kole, plave, říká o sobě, že je introvert. Jeho matka byla zdravotní sestra a doma se vždycky hodně mluvilo o nemocech. On sám neumí snadno rozpoznat, je-li smutný nebo naštvaný, ale hodně mluví jazykem těla. Všímá si, co a kde ho pobolívá, mluví o vysušené kůži, o zubech, o kostech…Při sérii rozhovorů s terapeutem si začal všímat, co se v něm děje přitom, když mluví o svém současném životě nebo o své minulosti, o vztazích současných i minulých, když mluví o tom, co ho těší a co netěší v práci. Pomáhala mu v tom i terapeutova emoční spoluúčast, to, jak Petra zrcadlil svým vlastním prožíváním. Postupně Petr dokázal své emoční a tělové procesy vidět a prožívat v souvislostech. Získal pocit, jako by se scelil. Představila jsem vám čtyři osoby s různými vztahy k vlastnímu tělu a také s různými obtížemi, v nichž tělo má důležitou úlohu – je provázáno s temperamentem, s emočním životem svého nositele, je mluvčím, tlumočníkem, přítelem a ukazatelem vlastní síly, hranic, křehkosti. Každý z nás by mohl vyprávět jedinečný příběh vlastního těla. Naše těla ho vyprávějí.

Myšlení – emoce – tělo

Jsme celistvé entity nadané myšlením a představivostí, prožíváme pomocí velké škály a palety emocí, a to vše se děje ve spolupráci s naším tělem. Tyto tři systémy fungují v hluboké součinnosti. Anebo by to tak optimálně být mělo. I v našich čtyřech příbězích se ukazuje, že ne vždy se daří žít v ideální vyváženosti jednotlivých tří kvalit – myšlení, emocí a těla. Díky různému druhu přetížení může vzniknout nerovnováha, nesoulad a rozpojení. Takovým přetížením může být stres různé závažnosti a délky trvání.

Akutní stresová reakce – co se děje, když „zazvoní poplach“ v těle

Představte si, že náš nervový systém má vlastní požární sirénu. Jakmile mozek vyhodnotí nějakou situaci jako hrozbu (ať už je to auto řítící se k přechodu, nebo křik nějaké důležité osoby), sepne se poplachový systém.

To, co prožíváme, není „jen v hlavě“ – tělo reaguje okamžitě:

• Srdce začne bít rychleji → pumpuje víc krve do svalů, abychom mohli a utéct nebo se bránit.
• Dech se zrychlí a často stane mělčím → tělo si bere víc kyslíku.
• Svaly se napnou → můžeme cítit sevření v čelisti, zatnuté pěsti, tvrdý krk nebo ramena.
• Žaludek a trávení se utlumí → proto má někdo při stresu stažený žaludek nebo se mu chce na záchod.
• Smysly se zostří → slyšíte, vidíte a cítíte intenzivněji, někdy až nepříjemně.
• Kůže může zrudnout nebo zblednout, někdy se objeví pocení.

Tohle všechno je starý evoluční program: útok – útěk – zmrznutí.

Jak to prožíváme tělově? Obvykle to popisujeme takto:

• „Srdce mi bušilo až v krku.“
• „Nemohla jsem se nadechnout.“
• „Měla jsem pocit, že se mi podlomily nohy.“
• „Úplně jsem ztuhl a nevěděl, co udělat.“
• „Bylo mi na zvracení.“

Tohle není slabost ani „psychika, co si vymýšlí“. Jsou to reálné tělové reakce nervového systému, který se snaží zajistit přežití.

Co s tím (z pohledu těla)?

Když to trvá jen krátce, tělo se většinou zase „vrátí do normálu“. Ale můžeme si pomoct:

• Hluboký, pomalý výdech → uklidňuje nervus vagus, tělo se přepíná do bezpečnějšího režimu.
• Uzavření očí nebo jemný dotek (např. ruka na hrudi) → dává signál „jsem tady, jsem v bezpečí“.
• Pohyb – protřepání rukou, pomalá chůze, jemné protažení → tělo dokončí to, co začalo (přípravu na útěk/boj).
• Uvědomění pocitů v těle („teď cítím tlak v hrudi, teplo v obličeji“) → pomáhá zůstat v přítomnosti a neztratit se v panice.

Pamatujte: Akutní stresová reakce není nemoc, ale přirozený obranný mechanismus. Náš nervový systém se jen snaží zajistit, abychom přežili.

Když stres trvá příliš dlouho

Dlouhodobý stres funguje jako přetížení organismu. Tělo je v pohotovosti, ale odpočinek a regenerace se odkládají. To může vést například k:

• častějším nachlazením (oslabená imunita),
• bolestem hlavy, žaludku, zad,
• zhoršení chronických nemocí (cukrovka, vysoký tlak, autoimunitní potíže).

Neznamená to, že psychika „způsobuje“ nemoc – ale může zhoršit její průběh, nebo tělu ztížit uzdravování.

Emoce jako signály

Emoce jsou jako kontrolky na palubní desce. Když je dlouho ignorujeme (např. vztek, smutek, vyčerpání), tělo často začne „mluvit za nás“ prostřednictvím příznaků.

Bolest nebo nemoc někdy upozorňuje: „Zastav se, podívej se, co se v tobě děje.“

Pamatujte: Nemoc nikdy není „vaše vina“. Psychika není příčinou všech nemocí – ale to, jak o sebe pečujeme v rovině duševní, může podpořit naše tělo v uzdravování a ulevit od symptomů.

Cesta k pohodě, k uzdravování, ke zdraví

S jistotou lze říci, pečujeme-li o svou duši, podporujeme své zdraví.

Odpočinek a spánek nejsou luxus, ale palivo pro imunitu a regeneraci.

Aby se naše tělové systému mohli dobře aktivovovat, je důležité je po určitou dobu umět deaktivovovat. Indiáni říkají, že tětiva luku se má na noc povolit. Odpočinek může být různý. Od střídání aktivit, vedoucí k zapojování a vypojování různých etáží našeho mozku, k chvilkám, kdy jenom jsme a necháme svou mysl volně bloumat. Spánek v dobrém prostředí a na kvalitní matraci je důležitou podmínkou regenerace celé naší bytosti.

Pohyb pomáhá snižovat stresové hormony a posiluje odolnost.

Nejde o přetěžující fyzickou aktivitu, ale přiměřenou aktivaci tělových systémů, která může přinést radost a potěšení. Pro někoho je to procházka, pro někoho rychlá chůze, někdo preferuje jogging. Není jistě náhoda, jak v covidovém období se rozšířili řady lidí, kteří se začali otužovat ve studené vodě v přírodě.

Sdílení emocí (mluvení s blízkými, terapie) ulevuje tělu i psychice.

Naší lidskou přirozeností je sdílet své radosti, starosti, sdílet své životní příběhy, vzájemně se podporovat a zrcadlit. Spoluprožívat své emoce má blahodárný vliv na to, jak cítíme, vnímáme, uchopujeme, hmatáme sebe sama. A také na to, že sdílená starost přináší fyzické ulehčení.

Radost a smysl nejsou jen „hezký bonus“ – mají léčivý vliv na tělo.

PhDr. Daniela Vodáčková, psychoterapeutka a odborná garantka Sociální kliniky.