Emoce a jejich funkce v našem životě

Jsme emoční bytosti a emoce k životu potřebujeme – k přežití, orientaci, vybití nahromaděné energie, vymezení se a v jemnější formě k zachycení mnohovrstevnatosti a rozsáhlé škály barev našeho života. Bez emocí by nebylo uměleckých děl. Silné emoce, kterým se také v literatuře říká afekty, se někdy do našeho sebepojetí jako by nesměly vejít. Míváme tendenci se za silné emoce omlouvat, stydět, projev afektu se ve společenském rozměru stává něčím nežádoucím a nepřijímaným: plačící muž v tramvaji, rozzlobená křičící žena v obchodě, někdo, kdo si nahlas povídá sám se sebou na tramvajové zastávce, někdo, kdo zpanikařil...Rodiče často vytýkají dětem hněv a křik, o pláči panuje řada mýtů – „pláč je projev slabosti, kluci nepláčou“ apod.

Pojďme pozvat následující emoční stavy a afekty a jejich projevy do svého světa, prohlédnout si je zblízka, spřátelit se, s laskavostí je obejmout.

Pláč

Miminka a malé děti pláčou a přivolávají tím pomoc. Důvody k jejich pláči jsou různé, ale vždy jde o signál, že dítě něco potřebuje a že mu něco vadí, něco ho ohrožuje a znepříjemňuje přítomnou chvíli. Pláč starších dětí a dospělých je složitější. Je vyjádřením smutku, žalu, ale také zlosti, strachu či úzkosti. Slzy v sobě obsahují endorfi ny sloužící k tišení bolesti a vyplavují stresové hormony. Pláč nemusí být jen výrazem křehkosti a slabosti, ale také přetlaku i hlubokého pohnutí a dojetí. Krizoví interventi a psychoterapeuti pláč respektují a chovají se k němu s náležitou úctou. Někteří lidé, mající opatrný vztah ke svému vlastnímu pláči někdy potřebují delší čas a ujištění o bezpečí a intimitě, aby mohli začít plakat. Po pláči cítíme obvykle úlevu. Něco odešlo, odplavilo se, napětí v těle povolilo.

Chraňme vlastní pláč a plačící lidi.

Neříkejme: „Neplač!“, ani „Proč pláčeš?“. Pláč nemusíme komentovat, stačí podat kapesník, anebo komentovat jemnou refl exí: „Vidím, že tě něco rozplakalo...“

Smutek

Smutek je normální fyziologická emoce. Smutek měl, nezastupitelnou roli ve fylogenezi člověka a tuto roli hraje dodnes. Proto se smutek, ačkoliv se jedná o nepříjemný stav, v evoluci nevytrácí a doprovází nás stále. Smutek se spouští v okamžiku, kdy nastává nějaká neřešitelná situace.

Typicky se jedná o situace, které naše mysl vyhodnotí jako námi naprosto neovlivnitelné, situace, kdy již nemá smysl bojovat nebo utíkat. Smutek nám nabízí psychologický útlum, kdy boj je vzdán a my šetříme síly. Tím se smutek asi liší od příbuzných emocí, například žalu, truchlení, úzkosti nebo rozlady, které naopak energizují, aktivují a uvolňují skryté rezervy.

Smutek poskytuje odstup a laskavý útlum, do kterého se pokládáme k odpočinku po prodělaném boji, který vzdáváme jako beznadějný. Tato tlumivá emoce šetří kapacitu, abychom mohli začít dělat něco jiného, například řešit otázku, co dál.

Žal a truchlení

Je vystupňovaný zármutek spojený se ztrátou. Jde o aktivní emoci spojenou se zvýšenou srdeční akcí, hlasovými projevy, naříkáním, silným pláčem, někdy křikem. Žal a truchlení jsou spojovány s nejvyššími hodnotami a také prohlubují význam těchto hodnot. Truchlící člověk bývá společensky chráněn. Míváme v úctě lidi v nejhlubším smutku. Z hlediska času nejde o striktně ohraničenou dobu, ale například po úmrtí blízké osoby lze nejhlubší žal umístit do období tří až šesti týdnů; je zde jistá analogie s šestinedělím po porodu dítěte. Někdy mezi třetím a šestým týdnem je truchlící člověk schopen pocítit mezi návaly silné emoce stav úlevy,nádech, postupně se začne objevovat i úsměv.

Lidé ze širšího okolí, přátelé a lidé ze širší komunity se někdy zdráhají přijít do blízkosti k truchlícímu člověku. Vzniká tím riziko izolace. Je namístě dávat jemné impulzy a nabídky, které truchlící člověk buď rád využije, anebo zvolí samotu jako ochrannou vrstvu. Není však nespolečenské se na to truchlícího člověka opakovaně ptát, zda potřebuje blízkost či spíše samotu.

Deprese

Pro depresi je typický emoční stav, který na první pohled vypadá jako smutek, který však neodpovídá hloubkou a délkou reálnému podnětu. V depresi spíše však nežli smutek přichází ke slovu úzkost, pocit neohraničitelné prázdnoty spojené s emoční bolestí. V depresi se ztrácí schopnost se radovat, život je obsazen pesimismem a pocity viny.

Depresivní stavy jsou považovány za projev nemoci, která vyžaduje léčení. Jejím podkladem je zhoršená souhra částí mozku, které jsou zodpovědné za jemnou emoční regulaci. Pojem deprese je někdy v běžné konverzaci zobecňován a jsou za něj označovány jiné emoční stavy, často právě zármutek.

Pokud se ale u depresívního člověk začne objevovat smutek spojený s nějakým adekvátním podnětem, je obvykle na dobré cestě k úzdravě.

Strach

Strach je emoce, která reaguje na nebezpečí. Může jít o nebezpečí reálné nebo domnělé – díky vlastním představám a díky starší zkušenosti. Strach má svoji aktivní složku – člověk ve strachu křičí a utíká z místa ohrožení. Strach v určitém bodě může přejít do zlosti. Někdy u emoce strachu převládne pasivní složka, člověk ztuhne a nemůže se pohnout z místa, nebo po psychické stránce prožívá stav blízký mdlobám. Obě dvě reakce, aktivní i pasivní, mají svoji ochrannou funkci, známe ji také ze zvířecí říše a podobně jako ve všechny ostatní emoční stavy je řízena z podkorových center mozku (limbický systém, amygdala, hipokampus), které chrání naše přežití mimo jiné i tím, že podkoří reaguje rychleji nežli vývojově vyšší šedá kůra mozková.

Úzkost

Z hlediska trvání, jde o emoční stav trvající déle nežli strach a také více než u strachu se na úzkosti podílejí představy spojené s domnělou ztrátou či s různými následky, které mohou nastat, když...Úzkost rozehrávají také nevědomé či neuvědomované části mysli. Krizová pomoc spočívá v jasnějším porozumění spouštěčům úzkosti a nalezení či obnovení opor, které člověk může pro sebe v danou chvíli použít. Práce s úzkostí je také součástí dlouhodobějších psychoterapeutických postupů a jednou z podstat psychoterapeutické práce.

Panika

Na prožitku paniky se podílejí obě výše jmenované emoce – strach i úzkost. Každý člověk někdy v životě reagoval panikou. Podstatou této reakce je na jedné straně tendence rychle se vzdálit z místa nebezpečí, to, co to ale komplikuje, je ztráta orientace a zmatek, což nedovoluje reagovat účelně a jedním směrem. Při krizové pomoci je důležité člověka, který zpanikařil, zastavit a zorientovat, poté se obvykle navrací schopnost jednat účelně.

Někteří lidé reagují prožitkem paniky opakovaně a relativně často. Více nežli reálný strach se na tom podílí úzkost; spouštěčem bývá nejasná představa ohrožení. Opakující se panická úzkostná reakce je signálem pro využití psychoterapeutické pomoci.

Zlost a vztek

A bychom mohli růst a vyrůst, potřebujeme velké množství životadárné energie, která je tak důležitá pro aktivní složku našeho bytí. Motorem toho je dynamismus, který umožňuje živým organismům jít dopředu a pronikat. A to je jedna ze složek životadárné agrese. Druhá složka je obranná. Abychom přežili, musíme se vymezovat, ohraničovat, říkat pomyslné či reálné „NE“ znovu a opakovaně. Slovo „NE“, respektive jeho princip, je také důležitou složkou uvědomění sebe sama: „To jsem já, tady začínám a tady končím.“

Kdy se mění tato životadárná vitální síla ve zlost a vztek? Tam, kde se cítíme ohroženi, tam, kde nemůžeme něčeho dosáhnout, tam, kde narážíme na vnější překážku. Pokyn k psychickému a někdy i fyzickému boji dává rovněž podkorová část našeho mozku, a někdy se to děje i v určitém konfl iktu s vědomou částí naší bytosti řízené šedou kůrou mozkovou, s její sociální částí.

Důležité je vědět, že zlost a vztek potřebujeme, že nás chrání a jsou důležitým motivátorem našeho života a tam, kde se s nimi dostáváme do rozporu, můžeme hledat a také nalézat důvody, proč se tak děje. Jestliže si uvědomuje, na co a proč se zlobíme, můžeme se o něco lépe rozhodovat, co učinit dál. Svůj hněv vyjádřit gesty, výkřiky nebo srozumitelnými a vyjasňujícími slovy. Konat nebo své konání odložit. Normální vyrovnávací reakce na ztrátu Jde o prožitkový dynamismus spojený se závažnou ztrátou, která se již stala (např. úmrtí blízké osoby, ale také stav, kdy například velká voda pobořila dům) nebo se pravděpodobně stane (prožitkový stav spojený s anticipací ztráty). Někdy se v člověku, a to i v poměrně rychlém sledu vystřídají následující prožitkové stavy: Šok – jakési zmrazení prožitku, v němž nejde uchopit, pochopit, co se stalo, v tomto krátkém čase člověk sbírá sílu a energii. Zlost – někdy provázená zvoláním: „Proč právě já?“, „Proč právě on?“ „Jak to mohl Bůh dopustit?“ apod. Prožitek zlosti je projevem zaktivované energie zapojené do obrany. Jde o hluboký neuropsychologický mechanismus uložený v podkorových centrech mozku; v metaforické i faktické rovině ho ale můžeme chápat jako životadárný projev, potřebu zabojovat o vlastní život. Truchlení a zármutek – jde o jinou polohu reakce na ztrátu, vypořádávání se s defi nitivností ztráty, emoční bolest i potřebu zanořit se do hlubin zármutku, do izolace, do mlčení, to vše napomáhá procesu odpoutávání se. Přijetí a smíření – přichází až po nějakém čase, poté, co část boje byla vybojována a truchlení se dotklo pomyslného dna. Jde o jistý prožitek úlevy, kdy člověk dokáže vnitřně uchopit konečnost ztráty a postupně je schopen začít integrovat tuto skutečnost do svého života. vedené reakce se někdy střídají i během jediného dne, člověk jednotlivé fáze prožije i víckrát a v různých obměnách. Prožitky přijetí a postupného smiřování přicházejí postupně a po etapách, nejdříve se objeví názvuk, pak se vytratí a vystřídá ho zlost či zármutek i jakýsi pocit, že se to nemohlo přeci stát, a pak zas přijde další prožitkový kousek úlevy a postupného přijímání toho, co je nevyhnutelné. Nejmenujme jen složitěji uchopitelné a takzvaně negativní emoce. V našich životech má důležité místo radost, spokojenost, nadšení a láska. Umíme si vyjadřovat podporu, dojmeme se nad projevy přátelství a krásou bytí. Dokážeme milovat život a druhého člověka. Naše bytí je protkáno láskyplnými vlnami. Všechny naše emoce jsou součástí barevné palety našeho plnohodnotného bytí. Je velkým darem i výzvou směřovat k naplněnému emočnímu životu. PhDr. Daniela Vodáčková, psychoterapeutka a odborná garantka Sociální kliniky.