S Barbarou Ernest a Peterem Porubským nejen o krizové intervenci

Barbara Ernest a Peter Porubský. Dva dobří přátelé, psychoterapeuti, oba ze Slovenska a žijící v Praze, oba velcí milovníci své profese. Jsou motivovaní a mají energii pomáhat nejen svým klientům, ale i kolegům „z oboru”, proto spolu založili projekt Učíme krizovku, jehož vzdělávací kurzy poskytují pro bono také dobrovolným terapeutům Sociální kliniky. Barbara s Peterem nás v létě navštívili a ze setkání vznikl příjemný rozhovor nejen o umění „krizovky”.

… O KURZECH A SPOLUPRÁCI SE SOCIÁLNÍ KLINIKOU

Jak jste se dostali ke spolupráci se Sociální klinikou?

B: Oba sledujeme Sociální kliniku díky osobním vazbám, které tu máme. Absolvovali jsme také některé kurzy pod Českým institutem biosyntézy. Takže sledujeme celé dění a projektu moc fandíme. Myslím, že poprvé jsme pozvali terapeutky a terapeuty Sociální kliniky na náš kurz krizovky pro bono před dvěma lety. Vzniklo to jako akt podpory – na jeden z našich kurzů zůstalo několik volných míst, tak nás napadlo se rozhlédnout a nabídnout volná místa neziskovkám, se kterými sympatizujeme a věříme, že by jejich pracovníky mohl podpořit v důležité práci. Hned nás napadla právě Sociální klinika, protože její práci považujeme za velmi důležitou – vyplňuje systémovou díru tam, kde je psychoterapeutická péče nedostupná.

P: V rámci projektu Učíme krizovku vedeme kurzy pro pomáhající profesionály a profesionálky a dávalo nám smysl nabídnout kurzy vašim dobrovolným terapeutům a terapeutkám. Líbila se nám myšlenka, že zdarma podpoříme v práci toho, kdo poskytuje své služby taky zdarma.

B: Vycházeli jsme také z představy, že dovednosti krizové intervence jsou něco, co je může významně podpořit v jejich práci, protože v rámci Sociální kliniky poskytují časově ohraničenou spolupráci formou krátkodobé psychoterapie. A často se tak děje právě v nějaké akutní zátěžové situaci. Měli jsme naději, že to lidi dobře využijí pro své klientky a klienty a zároveň více zazdrojují pro tuto náročnou práci sebe.

Jak jste dospěli k vlastnímu projektu Učíme krizovku? Měli jste dojem, že je takovýchto kurzů málo?

B: Dostali jsme se k tomu tak, že jsme kamarádi, máme se rádi a víme, že nám práce spolu jde. :-)

P: Trávit více času spolu a spojit to s naší další prací nám přišlo logické.

B: Jinak se známe z Linky bezpečí, kde byla naší kolegyní také Denisa (Krumpová – koordinátorka péče o klienty a terapeuty v Sociální klinice). Právě pod Linkou bezpečí a dalšími organizacemi jsme také lektorovali různá témata krizové intervence. A v nějaký moment jsme si řekli: pojďme to dělat podle sebe, tak, jak nám to dává největší smysl.

P: Dle zpětných vazeb jsme viděli, že dovednosti krizové intervence umíme dobře předat dalším kolegyním a kolegům, kteří pečují o duševní zdraví lidí, a že jim je to v jejich práci hodně nápomocné.

B: Specifikem našich kurzů je, že probíhají online. Díky tomuto nízkoprahovému způsobu jsou naše kurzy dostupné i pro ty, pro které by bylo vzdělávání face to face dostupné mnohem hůře. Když chce nějaká organizace kurz na klíč, rádi zvážíme možnost realizace naživo, ale naším záměrem bylo právě zvýšit co nejvíce dostupnost naší podpory. Díky tomu máme na kurzech hodně lidí ze Slovenska i odjinud ze zahraničí, co pracují s klienty online.

P: Myslím, že tomu dost napomohla i koronakrize. O vlastních kurzech jsme začali uvažovat právě v tomto období, kdy bylo v naší komunitě hodně nejistoty, jak pracovat s krizemi, kterých bylo najednou hodně. Zároveň se nešlo potkávat osobně. My oba máme s online kurzy výhradně dobré zkušenosti, je to pro nás velmi rovnocenný způsob práce. Byl to ten nejrychlejší způsob, jak reagovat na potřeby kolegů a kolegyň v nelehké době.

Jaké profese jsou ze všech cílových skupin na vašich kurzech zastoupeny nejvíce?

B: Dominují pochopitelně psychologové a psychoterapeuti. Dále lidé z oblasti sociálních služeb a školství. Také koučové, psychiatři a občas také somatičtí lékaři, fyzioterapeuté apod.

P: Občas se stane, že přijde někdo úplně mimo obor, kdo chce posílit svoji kompetenci vést náročný rozhovor, nebo se v rámci svojí práce potkává s nějakými krizovými situacemi.

B: To, co považujeme za výhodu krizové intervence, je, že to není zas tak sofistikovaná dovednost. Že i laik s bazálním sociálním cítěním a s dobrým záměrem být k dispozici svým blízkým i v náročných situacích může z krizovky velmi dobře profitovat. To mi přijde na krizovce a jejím učení krásné.

Je podle vás nějaká profesní skupina, která by vaše kurzy hodně potřebovala, ale vlastně se k nim nemá šanci dostat?

B: Šanci se k nim dostat mají téměř všichni, náš kurz můžou absolvovat klidně z obýváku. :-) Snažíme se poctivě zvážit všechny potřeby, které se k nám dostanou. Obzvlášť rádi vidíme na našich kurzech lidi ze zdravotnictví, ve kterém právě docela často vnímáme deficit v dovednostech, jako je naslouchání, práce s emocemi, orientace na potřeby klienta. Nedávno jsme například školili psychiatrické sestry v nemocnici v Brně, to mi dávalo velký smysl.

P: Já krizovku občas nazývám uměním podpůrného lidského rozhovoru, který má jasný cíl a zaměření. Ve zdravotnickém segmentu mi občas přijde, že se lidskost ztrácí. Je tam preferovaná odbornost, expertíza, zavalení informacemi, ale málo pozornosti k duši člověka, takže by bylo milé a velmi smysluplné rozšířit tuto dovednost do zdravotnictví.

Máte nějaké plány na další kurzy, společné projekty?

B: My nejvíce narážíme na naše kapacitní možnosti. Máme proto v plánu přizvat ke spolupráci nám blízké odborníky, o kterých víme, že jsou skvělí v nějaké specifické oblasti krizovky – třeba práci se ztrátou a truchlením, práci s tělem apod., aby realizovali jako naši hosté kratší webináře. První proběhnou už na podzim.

Dále i na základě toho, jak dobře funguje spolupráce se Sociální klinikou a jak to vnímáme i pro nás jako smysluplné a naplňující, jsem vyzvala další lektory, aby volná místa na svých kurzech nabízeli pro bono právě pracovníkům neziskovek. Bylo by fajn, kdyby se do projektu Lektoři neziskovkám zapojilo více lidí z lektorské komunity, vnímám to i jako akt společenské odpovědnosti. To je určitě něco, do čeho chci investovat energii. Kromě Sociální kliniky jsme teď hodně podporovali např. ukrajinsky mluvící terapeutky a terapeuty i další pomáhající, kteří participují na pomoci příchozím.

Ale obecně vzato, naším dalším cílem je nemít žádný další projekt v hlavě, protože já jsem takový chrlič projektů. :-)

… (NEJEN) O PSYCHOTERAPII

Roste podle vás nyní poptávka lidí po terapii stále, nebo je stabilizovaná? A jak je na tom poptávka po vašich kurzech?

P: Koronakrize a zejména média, udělala v průběhu pandemie velkou práci v oblasti destigmatizace tématu duševního zdraví. Tím, jak se téma více medializovalo, lidé přestali tolik dávat nálepky lidem s psychickým strádáním, více terapii chápou jako nástroj prevence, psychohygieny nebo seberozvoje. Co se týče poptávky po kurzech, náš kurz je „nalejvárna”, esence esence krizové intervence, to, co nám přijde z krizovky nejdůležitější. Pro terapeuty a terapeutky, kteří absolvovali terapeutické výcviky, je to další nadstavbové vzdělávání, ale často nám říkají, že tohle právě potřebovali, aby byli v práci s krizovými stavy usazenější a pevnější.

B: V současné době máme akreditované tři kurzy: základy krizové intervence pro pomáhající profesionály v jednodenní a pak dvoudenní variantě, kde je součástí i praktický nácvik dovedností. A pak práce s klientem, který se sebepoškozuje či je v různých fázích sebevražedného jednání. Překvapilo nás, že právě poptávka po tomto kurzu je obrovská. Zejména lidé pracující ve školství s dětmi a dospívajícími o toto téma jeví velký zájem, stále vypisujeme další termíny.

P: Vnímáme větší „hlad” posílit se ve specializovaných kompetencích v těchto tématech, která jsou svým způsobem děsivá. Lidé v nich chtějí jít víc do hloubky, uvědomují si jejich závažnost a citlivost.

B: Krizová intervence je z našeho pohledu univerzálně použitelná dovednost. A myslím, že i díky celospolečenskému dění (pandemie, válka na Ukrajině…) vnímají odborníci potřebu posílit se v dovednostech krátkodobých intervencí zaměřených spíše na základní stabilizaci než hlubokou terapeutickou práci. To jsou často dovednosti, které jsou v dlouhodobých psychoterapeutických výcvicích dost opomíjené.

Mění se podle vás v průběhu let klienti, kteří k vám přicházejí do vašich praxí, z pohledu témat?

B: Zdá se mi, že došlo k nárůstu úzkostě-depresivní problematiky. Může to být důsledek vývoje, ale já bych ráda věřila, že jde zejména o pozitivní dopad destigmatizace duševních potíží a i lidé, kteří dříve neuvažovali o této formě pomoci, ji vnímají jako příležitost pro zlepšení kvality svého života. Dost lidí také začíná uvažovat o psychoterapii jako nástroji prevence a sebepéče, i díky tomu poptávka po ní roste. Přicházejí s tím, že nemají žádné konkrétní obtěžující symptomy, ale pořád mají pocit, že mohou žít naplněnější život, než se jim daří.

P: Nebo si chtějí lidi více rozumět, pochopit, proč se jim v životě některé věci opakují, proč se jim děje to či to. Vnímám, že psychoterapii vyhledává stále více mužů a čím dál mladší lidi i ve věku 20–25 let, to je docela zajímavé, že mladí jsou více odhodlaní, citliví, vnímaví k sobě.

Odráží se v terapiích více společenská situace, např. nyní válka, covid…?

P: Společenské situace se většinou v terapii nějak odrazí. Všichni jsme úzce provázaní s prostředím a dobou, ve které žijeme a kterou nějak prožíváme. Lidi mluví na terapiích o tom, co se děje kolem nich (politika, živelné katastrofy…) a jaký vliv to má na ně. My jsme například reagovali na začátek války a nabídli jsme pro bono naše služby organizaci, která pracuje s uprchlíky. Chtěli jsme podpořit její pracovníky a pracovnice, kteří byli v první linii, sami často ukrajinského či ruského původu.

B: Pro nás je i těžké to nějak zhodnotit, protože je fakt, že máme ve svých praxích dlouhodobě naplněné kapacity. Také si myslím, že poptávka se často koncentruje do služeb a iniciativ orientovaných právě na dané téma. V tomto ohledu si velmi cením práce iniciativ, jako je třeba Hlava nad vodou, linka Sluchátko i práce Sociální kliniky, kdy jsem zaznamenala, že nabízela 3 online konzultace zdarma.

Je z vašeho pohledu osvěta psychoterapie dostatečná?

B: Já jsem orientovaná spíše na to vnímat pozitiva, takže věřím, že nastal významný posun dobrým směrem. Myslím, že co teď pokulhává mnohem více, je systémová změna v poskytování té péče: aby se snížil práh dostupnosti terapie hrazené z veřejného pojištění, aby se péče rozprostřela více a smysluplněji mezi různé sektory (zdravotnictví, školství, sociální služby, soukromé praxe…). Protože je zbytečné, že se zvyšuje poptávka, když ji nemá kdo uspokojit. A péče je dostupná opravdu špatně – mimo velká města úplně špatně.

P: A specificky dostupná péče pro děti a dospívající, tam je skutečně největší díra.

B: I z tohoto důvodu mi přijde záslužná mise Sociální kliniky, že se snaží snižovat tento systémový deficit. Protože rychlost poskytnutí první pomoci je důležitá. Nejde jen o základní stabilizaci, ale také důležitý akt lidskosti: někdo mě v mém strádání vidí a není mu to lhostejné. Když lidi podniknou několik pokusů dostat se k psychoterapeutovi, a přijde zpráva „ozvěte se za 3 měsíce”, tak to dost často vzdají. A promptní pomoc funguje i jako osvěta té služby. Lidé si řeknou „10 sezení, opravdu mi to pomáhá, fakt je to pro mě důležité, nevzdám to a budu hledat dál”.

P: Pro klienty, kteří jsou terapii nakloněni, je jakákoli podpora, i krátká, telefonická či online, lepší než žádná.

S jakým nejpozdějším věkem se v terapii setkáváte?

B: Nedávno mi došel e-mail s poptávkou terapie pro 70ti letou paní. Bylo pro mě zajímavé si uvědomit, že i kdybych měla kapacitu, tak bych se vlastně na tuto pomoc necítila. To je další velké téma – jak je péče dostupná pro specificky zranitelné skupiny včetně seniorů. Krizové služby se snaží toto řešit a existují speciální linky pro seniory. Ale terapeutických služeb je opět nedostatek. Zároveň zde většinou nefunguje možnost online spolupráce, jsou tam technické bariéry.

Co jsou aktuálně podle vás nejčastější problémy, se kterými lidé do terapie chodí?

P: Za mě jednoznačně vedou úzkosti až panické stavy, depresivní příznaky, partnerské, vztahové problémy, krize. Buď v partnerství nebo v rámci rodinných vztahů.

B: Objevují se i bilanční témata, ve smyslu „vybudoval/a jsem rodinu, mám kariéru, může to takto běžet dál a asi se nic nestane, ale ještě bych chtěl/a pro sebe i něco jiného”. V tomto případě se jedná o pomoc s uvědoměním si, co vlastně daný člověk potřebuje a hledání cest, které ho k tomu přiblíží.

Jste oba gestalt terapeuti, co vás na této psychoterapeutické metodě oslovilo?

B: Pro mě je to důraz na vztah, osobní rovinu mezi terapeutem a klientem. Nejen klient ale i terapeut je tam přítomný ve své autenticitě, se svým jedinečným prožíváním a vnímáním, je tam angažovaný, nejen v roli odborníka či někoho, kdo má nějaké zázračné know-how. Ne že bych občas po něm netoužila. :-) Také mám ráda, že se hodně pracuje s různými experimenty, je tam živost a kreativita a možnost růst spolu pro oba.

P: Kontakt, zvědavost, hravost, kreativita.

Zajímá vaše klienty, s jakou metodou psychoterapie pracujete?

B: To je velmi různé. Jsou klienti, kteří pŕicházejí na první setkání a je zřejmé, že o gestaltě si leccos nastudovali. Další, kteří na terapii chodí klidně i léta bez toho, že by věděli, že se jedná o gestalt přístup. A jiní, kteří se začnou zajímat, co že to spolu vlastně děláme, až v průběhu spolupráce, protože vidí, že jim to funguje, a to vzbudí jejich zvědavost a chuť tomu porozumět více do hloubky.

Jak se vy sami odcloňujete od své práce, jde vám to, dokážete relaxovat?

P: Když se mě ptají známí, kteří moji profesi vnímají jako náročnou, tak odpovídám, že je to součást profese, dovednost, která se buduje, cvičí. Také se mi stane, že to občas nejde, úplně se odclonit: tady končí můj profesní život, začíná osobní. Pomáhají mi rituály otevírání a uzavírání mé profesní role, ale není to nic, co bych si říkal, že už umím. Alfou a omegou je hlídání si své kapacity. Je to neustálé hledání dobré hranice. Pracuji ve Vršovicích a hodně mých klientů a klientek je právě z Vršovic, a jsem pořád překvapený, jak mnou hýbe, když klienty potkávám v jiném prostoru, nejen v mé pracovně. To mi vždycky přiblíží toto téma, jak to mám s hranicí profesního a soukromého života.

B: Souvisí to i s tím, že v sebepéči není nikdy hotovo. Pro mě bylo takovým významným momentem uvědomění, že fungování na volné noze není něco, co si jednou nastavíte a máte vystaráno. Že je nutné velmi často se dívat na to, jak mám pracovní život zorganizovaný – jestli dobře ladí s mojí aktuální životní situací, kapacitou, potřebami mými i lidí, se kterými svůj život sdílím. Na začátku soukromé praxe jsem si představovala, že budu mít tak 20 klientů týdně, hezky sedět ve svém křesílku a budu svědkem tolika úžasných příběhů! Jenže pak se mi narodila dcera a zjistila jsem, že takovou kapacitu pro blízkost a pobývání s emocemi prostě nemám. Je to něco, co mě baví neustále hledat – ten „správný tvar”, jak pracovat udržitelně. Protože tak jsem v souladu se sebou a tak přináším největší hodnotu svým klientům. Oba s Peterem děláme spíše střednědobé a dlouhodobé terapeutické práce, takže jsme k dispozici poměrně omezenému počtu klientů. Proto podpora dalších pomáhajících, ať už v našich kurzech nebo třeba formou supervizí, je něco, co nám umožňuje zvětšit dosah naší podpory.

Mgr. Barbara Ernest o sobě:

Jsem psycholožka, významným mezníkem v mém životě bylo setkání s gestalt psychoterapií, a pořád se nejvíc ze všeho cítím jako psychoterapeutka. Taky ale o sobě vím, že nejsem stavěná na to pracovat s klienty v režimu 8 hodin 5 dní v týdnu – mám ráda změnu, tvořivou energii týmu, přetavování idejí v akci, nadšení nových začátků, chci se věnovat tématům, která zrcadlí to, co aktuálně žiji... A taky chci pracovat s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Kromě psychoterapie mě naplňuje smyslem i uspokojením také podpora jiných lidí, kteří si pomáhání vybrali za svou profesi – proto ráda vedu kurzy, superviduji či poskytuji mentoring začínajícím terapeutkám a terapeutům.

Jsem mámou Matyldy (9 let), žiju v Praze a srdcem taky hodně v Brně. A v každý moment mě zajímá: Kdo je právě teď ten člověk v mé kůži?

Více o Barbaře: https://www.barbaraernest.cz.

Mgr. Peter Porubský o sobě:

Vystudoval jsem psychologii a biologii na univerzitě ve slovenské Nitře, celý svůj dosavadní profesní život jsem věnoval oblasti psychologie, krizové pomoci, prevenci a sociálním službám.

Už jako student jsem začal pracovat na lince důvěry. Jsem typ, kterému teorie nestačí a potřeboval jsem zažít praxi a reálné zkušenosti. Po ukončení studia jsem se v roce 2003 přestěhoval do Prahy. Působil jsem jako vedoucí Kontaktního centra SANANIM zabývajícího se péčí o osoby ohrožené drogovou závislostí. V letech 2010 až 2018 jsem pracoval jako vedoucí Linky bezpečí.

Profesně mi je hodně blízká jak oblast krizové intervence a emergentní psychické pomoci, tak i dlouhodobé systematické psychoterapie. Oslovují mě témata životních změn, sebepřijetí, coming-outu, odlišností, závislostí, traumat a provázení náročným obdobím.

Více o Peterovi: http://www.porubsky.eu.