rozhovor s Alenou Večeřovou-Procházkovou



Alena Večeřová Procházková, psychiatrička, terapeutka, supervizorka a lektorka vzdělávání.

Alena je spoluautorkou několika učebnic, mimo jiné Diagnostika a terapie duševních poruch nebo První pomoc v psychiatrii. Absolvovala 5 letý výcvik v dynamické skupinové psychoterapii (Skálův Institut) a později v biosyntéze (ČIB), kurzy KBT, transakční analýzy a práce s krizí a traumatem, později se rozvíjela jako lektorka a supervizorka (ČIS). Profesní dráhu začínala v PN Bohnice a na katedře psychiatrie IPVZ, pokračuje v psychiatrické ambulanci a v privátní psychoterapeutické a supervizní praxi.

1. Jakou cestou jste se dostala k Sociální klinice?

S tím, jak jsem do terapie vstoupila ze zdravotnictví a měla jsem potíž brát si za svou práci mimo zdravotnictví peníze, tak jsem vždycky jsem měla jednoho až dva klienty, s kterými jsem pracovala zadarmo a měla jsem silnou tendenci dávat dalším lidem v nesnázích slevy, což šlo proti mým výdělkům a mému well beingu. Vznik Sociální kliniky jsem proto uvítala, protože SK a práce pro ni mi pomohla dát mému altruismu, který by se jistě mohl označit i za spasitelskou tendenci, strukturu a hranice. V SK jsem pracovala od jejího založení asi 7 let, jako terapeutka a později jako supervizorka.

2. Čím Vás dobrovolná spolupráce pro Sociální kliniku přitahuje, naplňuje?

Byla to zajímavá zkušenost pracovat v krátkodobém formátu, protože mám obvykle klienty v dlouhodobé terapii a často mají i psychiatrické potíže.

3. Z Vaší zkušenosti - jaký je Váš "typický" klient nebo příběh Sociální kliniky?

Student v nesnázích nebo jiný nemajetný člověk v aktuálních nesnázích, maminky na mateřské, uchazeči z úřadu práce. Akutní obtíže se rozpletou kolem 5. sezení a pak se vynoří hlubší témata s kterými je možné pracovat do té míry, co krátký formát dovolí. Pro mě to byli zajímaví klienti, běžní lidé, kteří neměli nic společného s psychiatrií a potřebovali se víceméně především ve svém životě zorientovat.

4. Vzpomenete si na největší výzvu/kuriozitu během terapeutického sezení v rámci Sociální kliniky?

Klientka anarchistka a hledání dobrého směrování její situace vzhledem k jejím hodnotám a totální neuspořádanosti jejího života ve všech úrovních, přičemž sama jsem dost strukturovaná a praktická. Bylo to jako balancovat na míči.

5. Co Vás na terapeutické práci nejvíce baví, co je pro Vás naopak obtížné?

Baví mě, že terapie funguje. Že jsme nastavení na blízkost a pokud se v terapeutickém vztahu začne klient zamýšlet a reflektuje svůj život jinak než dosud a dělá změny, je spokojenější a daří se mu dobře. Zároveň hledat si ke každému osobní cestičku, aby mohl vnímat a přijímat svoje emoce, potřeby a esenci, považuji za kreativní a dobrodružné zároveň. Obtížné je, pokud je důvěra klienta zraněná natolik, že s ním vztah nelze navázat – v tom kdo jsem, jaká jsem, jaké hodnoty reprezentuji – v tomto čase, v jeho očích. Pak bývá i obtížné spolupráci dobře ukončit a klienta předat.

6. Jaké jsou Vaše zdroje, kde čerpáte energii?

Dbát o svoje zdroje je pro mě neustálá výzva, ale už se zlepšuji, práce v SK mi v tom taky dost pomohla. Abychom mohli být dobře k dispozici, potřebujeme mít dostatek energie a dbát o spojení se svou esencí. Klíčovým zdrojem jsou pro mě vztahy, s mými blízkými a také s kolegy, příroda, cestování a hudba.

7. Co přejete Sociální klinice do dalšího desetiletí?

Sociální klinika je nesená ušlechtilostí ducha a přeji SK, ať jí to vydrží. Dále SK přeji pořád tak skvělý organizační tým, kvalitní terapeuty a dostatek stabilních sponzorů.