ROZHOVOR S VALERIÍ ŠTÁFKOVOU


Vypovídat se kamarádce většinou nestačí.

 
Na začátek stránky

Vypovídat se kamarádce většinou nestačí

Žebříčku situací, které mají vliv na rozvoj nemocí, dominuje úmrtí partnera. Ale jsou v něm i vánoční svátky, říká psychoterapeutka Valerie Štáfková.

Co dělat, když člověk nedokáže zvládnout těžkou životní situaci a nemá dost peněz, aby požádal o pomoc psychoterapeuta? Pro tyto případy vznikl v Česku unikátní projekt – Sociální klinika. V současné době je do něj zapojeno pětašedesát kvalifikovaných terapeutů, kteří nabízejí své služby bez nároků na odměnu na šestnácti místech republiky. Psychiatrička Valerie Štáfková má v Sociální klinice na starost úvodní mapovací rozhovory. Podle povahy problému vybere klientovi terapeuta takříkajíc na míru. A za pakatel.

Máte ve svých řadách i specialisty na porozvodové problémy nebo na truchlení?

S nadsázkou by se to možná tak říci dalo. Když za mnou přijde třeba týraná žena, odkážu ji na odborníka, který má zkušenosti s domácím násilím. Každý mi při pohovoru zároveň řekne svoje preference ohledně terapeuta. Po úvodním hodinovém sezení vím, že tenhle klient by akceptoval jedině ženu psychoterapeutku, ne muže. Vyhodnotím, jaký druh terapie se pro koho hodí. Paní, která se nemůže vzpamatovat ze ztráty práce, potřebuje někdy spíš kouče, který ji bude navigovat, aby si našla co nejrychleji práci novou.

Vy osobně se psychoterapii věnujete skoro dvě desítky let. Proměnila se skladba problémů, které lidé nejvíce řeší?

Trochu ano. Objevuje se více lidí s problémy vyvolanými nadměrným stresem, uspěchaným životním stylem. V poslední době ve své praxi významně častěji potkávám ženy na mateřské dovolené. Třeba poslední, skoro modelový případ – třicetiletá matka dvou malých dětí. Manžel přišel o práci, rodina se dostala do finanční nouze. Pro manžela je obtížné unést ztrátu práce, vnímá to jako své selhání. Je podrážděný, doma narůstá napětí. Žena se cítí vyčerpaná, postrádá manželovu oporu a pomoc, zlobí se na něho.

Vidíte, pro mnohé rodiny je to naopak jedna z těch radostnějších fází života.

Jak se to vezme. Ne náhodou je mateřství popisované jako jedna z krizových fází rodiny. Američtí psychologové T. H. Holmes a R. H. Rahe už před padesáti lety sestavili žebříček 43 různých typů zátěžových situací a srovnali je od té nejvíce stresující až k té nejméně těžké. Čím více stresových situací s vyšším bodovým ohodnocením za rok zažijeme, tím více jsme ohroženi rozvojem tělesného onemocnění.

Co stojí na žebříčku nejvýše?

Úmrtí partnera či partnerky se stovkou bodů. Následuje rozvod s 73 body.

To je přece hodně individuální, každý tyto ztráty vnímá jinak.

Jistě, ale výsledný počet bodů za poslední rok vás může orientačně informovat o míře stresu a zátěže, kterou jste absolvovali. Hraniční hodnotou je číslo 250. To už je taková zátěž, při které se organismus člověka ocitá na pomezí vlastních rezerv.

Zabývala jste se i psychickými problémy vdov a vdovců, které okolí někdy bagatelizuje tvrzením, že těm „jen“ někdo umřel. Jak to, že se naši předkové v takových situacích bez experta na duši hladce obešli?

V tomto ohledu lépe fungovala podpora rodiny a širšího společenství. Lidské neštěstí, smrt a umírání byly lépe zasazeny ve smysluplném rámci běhu života. Naši předkové tomu zkrátka víc rozuměli a uměli lépe využívat přirozené zdroje podpory. Jako třeba společenské rituály.

Co ještě nás může hodně vykolejit?

Například odchod do důchodu je za 45 bodů, těhotenství za 40 a přírůstek do rodiny za 39 bodů. Je to sice pozitivní stres, ale přesto stres.

Pozitivní stres snad dopadá na organismus trochu jinak než negativní.

Stres obecně je vystupňovaná zátěž, která nutí organismus mobilizovat rezervy, a biochemická odpověď je jedna a tatáž – rozvíjí se poplachová reakce a uvolňují se stejné hormony. Pochopitelně, dopad na organismus je jiný. Pozitivní stres snášíme lépe.

Odráží se ve skladbě příchozích klientů také vánoční stres?

Svým způsobem ano. V tabulce stresorů Vánoce figurují také, byť pouze s 12 body. Jsou to mimo jiné svátky rodiny, a proto je bolestněji prožívají třeba lidé, kterým rodinné štěstí a pohoda chybí. Nedávno ke mně přišla invalidní důchodkyně, vdova. Začátkem roku jí náhle zemřela jediná dcera a ona se s tou ztrátou nemůže vyrovnat. Právě ve spojitosti s vánočními svátky se cítí hůře, pláče, nemůže se na nic soustředit.

Ústy pochybovačů se ptám: Co pro ni můžete udělat? Dceru jí přece nevrátíte.

To jistě ne, ale i truchlení je proces, který má své fáze a zákonitosti. My té paní můžeme pomoci, aby smrt dcery zdravě odtruchlila. Někdy klienti říkají, že se jim ulevilo už po úvodním mapovacím povídání se mnou, protože o své bolesti už dlouho nikomu neřekli.

Vyjdete na Sociální klinice vstříc každému?

To určitě ne. Mým úkolem je především zmapovat, s jakým problémem klient přichází, a pak posoudit, zda mu můžeme pomoci. Sociální klinika nabízí dvanáct hodinových sezení, což může být pro někoho s dlouhodobějším problémem málo, takže mu doporučíme jiné, pro něho vhodnější služby. Důležitým aspektem pro přijetí je to, zda se dotyčný nalézá v tíživé sociální situaci.

Říkáte, že fungujete pro chudší lidi, ale copak finanční situaci klienta dokážete objektivně zjistit?

Snažím se to odhadnout. Vždy si s příchozím povídám o jeho možnostech. Pokud je na tom někdo finančně lépe, doporučíme mu placeného terapeuta, jinak by zabíral místo skutečně potřebným. Ale jde o důvěru, nechceme po nikom doklady o jeho kontě. Posláním Sociální kliniky je poskytovat kvalitní psychoterapeutické služby lidem, kteří si placené nemohou dovolit.

Klienti neplatí vůbec nic?

Platí jen symbolický, řekněme motivační příspěvek. Na jeho výši se domluvíme na úvodní bezplatné hodině. Minimální sumou za jedno sezení je 100 korun. Loni činila průměrná částka 175 korun za terapeutickou hodinu. Uvážíme-li, že v Praze se běžně platí za soukromou psychoterapeutickou pomoc v rozmezí padesáti až šedesáti minut od 700 korun do tisícovky, je to podstatná úleva.

Když mi zubař nasadí korunku, draze za to zaplatím, ale výsledek je vidět, což se o psychoterapii nedá říct. Není i tohle důvod, proč se lidé zdráhají sáhnout do kapsy?

Bohužel ano. V Česku skutečně přetrvávají předsudky a jistá nedůvěra v naše služby. Zejména muži vnímají návštěvu psychoterapeuta či psychiatra jako projev slabosti. A ženy si zase myslí, že to není o moc jiné, než když se vypovídají kamarádce.

Ano. Mezi lidmi pořád panuje představa, že se k psychoterapeutovi člověk chodí hlavně vypovídat. Je taková zpověď opravdu hlavním zdrojem úlevy?

Hodně záleží na tom, komu se svěřujeme. Psychoterapeut má na rozdíl od kamarádky erudici a nadhled. K tomu disponuje technikami, které pomůžou klientovi získat vhled do jeho situace. Propojit jeho prožívání s tím, co se mu v životě děje, a navést ho k tomu, co udělat, aby se mohl cítit lépe. Ideu Sociální kliniky a koncept jejího fungování přinesl Český institut biosyntézy a náš tým. Inspirovali jsme se v Brazílii, kde vznikla první sociální klinika pro práci s dětmi v chudinských čtvrtích. Naše služby nestojí jen na rozhovoru. Sociální klinika je postavena na hodnotovém základu biosyntézy, což je terapie, kde se pracuje také s pohybem, dotekem a dechem. Zároveň jsou do našeho týmu zapojeni terapeuti jiných směrů.

Jak si to mám představit?

Biosyntéza je založena na propojení tří základních životních procesů – pohybového, prožitkového a mentálního. Klade se důraz na volné proudění energie v organismu. Člověk si neuvědomuje některé emoce, které se projeví třeba bolestí nebo jinou psychosomatickou obtíží. K těm emocím se můžeme dostat například různými tělesnými cvičeními.

To už máte nakročeno k alternativní medicíně, ne?

Nikoliv, nejedná se o alternativní medicínu. Metoda biosyntézy byla uznána Evropskou psychoterapeutickou asociací jako první vědecká metoda v oblasti takzvané somatické psychoterapie, která kromě rozhovoru pracuje také s tělem.

Stíháte uspokojit všechny zájemce, kteří splňují kritéria kliniky?

Zájem roste každým měsícem. Od vzniku kliniky v roce 2014 se na nás obrátilo celkem 384 lidí a poskytli jsme více než 1 600 hodin terapie.

Chudší lidé se ovšem mohou obrátit i na klinického psychologa hrazeného zdravotní pojišťovnou, že?

Ano, je to tak, jenže to má háček. Například v Praze jsou čekací doby na takového psychologa od šesti do devíti měsíců. Navíc zdravotní pojišťovny neproplácejí psychoterapii v takové míře, jakou by klienti potřebovali. A do třetice – ne každý psycholog je zároveň psychoterapeut. Psychoterapie je nástavbová kvalifikace.

Co motivuje vaše experty, aby část svého času pracovali zdarma?

Jsou to lidé, kteří cítí potřebu nějak pomáhat potřebným. Práce nás obohacuje a také máme možnost dalšího vzdělávání. Já osobně vidím další benefit v tom, že jsme dobrý tým.

Léčí chudé Valerie Štáfková (45) se věnuje psychiatrii a psychoterapii. Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze, působila v pražské Psychiatrické léčebně Bohnice, v krizovém centru RIAPS Praha, v Dejvickém psychoterapeutickém centru. V současné době se věnuje zejména psychoterapii v soukromé praxi, je členkou týmu Sociální kliniky, terapeutkou sdružení Diabasis.

Zdroj: www.mfdnes.cz
O autorovi | Ivana Karásková, redaktorka MF DNES
Foto autor | Foto: František Vlček, MAFRA