Na začátek stránky


Psychoterapeutické směry v Sociální klinice

Sociální klinika je otevřená všem terapeutům s potřebným vzděláním, kteří sdílí naše poslání a jsou ochotni přijmout praktické nastavení chodu Sociální kliniky. Vzniká tak různorodý tým terapeutů z několika psychoterapeutických škol a mezi ty nejčastěji zastoupené patří:

Biosyntéza

Biosyntéza je celostní, somatická psychoterapie, která respektuje svět klienta, jeho potřeby a jeho vnitřní zdroje. U člověka rozeznává tři životní procesy: pohybový, emocionální a mentální. Všímá si vnitřních signálů i pohybových vzorců a různými technikami tyto procesy propojuje a následně rozvíjí.

Terapeut v biosyntetické terapii nehodnotí a není pro něho zásadní mít veškeré informace o klientovi. Spíše nachází spojitosti, buduje mosty, pomáhá oživovat. Cílem je obnovení rovnováhy a pulzace, rozpouštění bloků a zatuhlostí. To, co je klíčové pro biosyntetického terapeuta je hledání zdrojů energie, které klient v současné době využívá a následně hledání dalších, které by umožnily plnější a celistvější život. Biosyntetický přístup tak hledá způsoby jak podpořit plynutí energie přes zmíněné tři životní procesy a skrze to dosáhnout spokojenější a kvalitnější život.

A zajímavost navíc: biosyntéza začíná tam, kde to jde nejlépe. Především proto, že i malé změny mají vliv na ty velké, problematické oblasti, a klient tak v terapii zažívá reálné úspěchy a pozitivní změny, které ho posílí a naladí na další práci na sobě a umožní získat energii na náročnější výzvy.

V České republice garantuje metodu Český institut biosyntézy.

Procesově orientovaná psychologie

Procesově orientovaná psychologie / procesová práce (zkratka POP) je psychoterapeutický přístup, který vyvinul Arnold Mindell se svými spolupracovníky na přelomu 70. a 80. let dvacátého století ve Švýcarsku. Kořeny procesové práce se pojí s jungiánskou psychologií, kvantovou fyzikou, taoismem a učením domorodých národů. Ve světě se uplatňuje nejen v oblasti psychoterapie, ale také například při řešení konfliktů, práci se skupinami nebo práci s tělem.

Ústředním tématem procesové práce je proces a jeho následování. Někdy to chce velkou odvahu, někdy stačí být jen trochu zvědavý, v každém případě spontánní (s)plynutí je to, co pomocí procesově orientovaného přístupu podporujeme a o co se zajímáme. V POP věříme, že sny, symptomy, zdravotní i vztahové problémy v sobě nesou poselství, která nás mohou učinit celistvějším a plněji prožívat svůj život.

Základní principy, pojmy i přístup terapeuta, jsou přehledně zpracované v posteru studentů POP, Tomáše Hochmana a Barbory Sedlákové. Pokud máte chuť, pusťte si kraťoučké video o POP.

V České republice vzdělávání v metodě zastřešuje Institut procesově orientované práce.

Arteterapie

Arteterapie využívá znalosti psychologie, psychoterapie, ale také tvořivosti a umění, v našem případě výtvarného vyjádření. Ačkoliv během terapie vznikají obrázky, objekty a jiné zajímavé výtvory, přesto nemusíte umět kreslit, malovat, ani modelovat. Jediné co je potřeba je Váš zájem hledat cesty k sobě prostřednictvím naší přirozené tvořivosti, tak jako jsme byli děti. Vzniklé obrázky či tvary se dávají do souvislostí s Vaším tématem, které chcete v terapii poznávat, měnit, stabilizovat. Arteterapie má blízko symbolům, obrazům, které známe např. ze světa snů a našich přání.

Arteterapeut je průvodcem, s kterým nejdříve pojmenujete téma, s kterým přicházíte. Následně téma klient namaluje, nakreslí či vytvaruje a spolu s terapeutem hledá významy a porozumění vzniklých výtvarných tvarů, linek, barev a příběhu Vašeho tvoření. Důležitý je samotný proces tvoření, kde můžeme ihned pracovat i s možností změny, náhledu a odstupu, který někdy v běžném životě postrádáme. Prostřednictvím fantazie můžeme mít kontakt i s tím, kam směřujeme, což je prvním krokem k propojování terapeutické zkušenosti s každodenním životem.

Více se dozvíte na webu České arteterapeutické asociace.

Napsala Andrea Hanzlová

Gestalt terapie

Gestalt terapie vyrostla z humanistické tradice. Zaměřuje se nejen na jednotlivé jevy, ale především na procesy mezi nimi a z nich vyrůstající živoucí vztahy. Vychází z předpokladu, že člověk má k dispozici zdroje potřebné k růstu, které využívá k utváření vzájemně uspokojujících kontaktů s okolím. K růstu dochází díky procesu vzájemné interakce organismu a prostředí, při kterém se prožitek přirozeně formuje do smysluplného celku – gestaltu.

Gestalt terapeut není izolovaný, objektivní pozorovatel, oddělený od vztahového pole s klientem, nýbrž se stává jeho součástí. Prostřednictvím svých prožitků získává možnost zvídavě pozorovat a ochutnávat přítomnou situaci teď a tady s druhým člověkem. Společně pak mohou zkoumat, jak se vztahové pole mezi nimi utváří. Gestalt terapeut primárně neusiluje o změnu na straně klienta. Jde mu o prohloubení jeho uvědomění a přijetí maxima jeho částí, což následně zvětšuje jak klientovu vědomou možnost volby, tak kapacitu pro autentický kontakt.

Gestalt terapii je možné na jednu stranu vnímat jako řemeslo a nástroj při pomáhání druhým, a na druhou stranu jako životní postoj. Jako filosofii vytvářející plochu a podporující svobodu pro setkání s druhým člověkem i se sebou samotným. Představuje otevřený, a zároveň komplexní terapeutický přístup, který poskytuje prostor pro řadu aspektů lidské zkušenosti, od hluboce spirituálních až po naprosto praktické.

Více o metodě si můžete přečíst na stránkách Institutu pro výcvik v Gestalt terapii.

Napsal Petr Pašek

Pesso Boyden psychoterapie

Další ze škol, ke které se hlásí několik našich terapeutů, je Pesso – Pesso Boyden System Psychomotor (PBSP). V 60. letech ji založili manželé Albert Pesso a Diana Boyden-Pesso, původně tanečníci a choreografové. Studentům jejich taneční školy se při některých tělových cvičeních vynořovaly různé, často negativní, vzpomínky.

Při vyjadřování emocí provádíme emoční pohyby (chytneme se za hlavu, vyskočíme radostí nebo zatneme zuby), a ty jsou spojené s limbickým systémem – centrem dlouhodobé paměti a primitivních afektivních reakcí. Tato neurologická souvislost je pro pesso významná.

Když na vyjadřované emoce cvičících reagovali jejich partneři neadekvátně (např. na radost znuděním nebo úsměškem), cvičencům bývalo až nevolno a vybavovaly se jim podobné reakce jejich rodičů nebo jiných postav z dětství. Reagovali tedy přes současnou situaci na své někdejší zkušenosti zapsané v dlouhodobé paměti.

Albert a Diane zkoumali po léta tyto projekce svých studentů do přítomnosti a objevili, že když partner ve cvičení dostane přesné instrukce, jak na emoci reagovat adekvátně (např. jak projevit mimikou, gesty, slovy, pohybem to, že partnerovu zlost bere vážně), protagonistovi cvičení se uleví a tento účinek může být hluboký a dlouhodobý.

PBSP funguje jako jakýsi „stroj času“. Jsme-li v prožitkovém kontaktu s něčím negativním ze svého života a nyní, tady a teď, ztvárníme to, co bylo tehdy zapotřebí. V tu chvíli může mít tato přítomná zkušenost léčivý potenciál – mozek má schopnost zapsat ji do dlouhodobé paměti jako alternativu k prožitému tehdy a tam. Umožňuje nám vidět posléze trochu jiný svět, méně zatížený tím negativním, kdysi prožitým. To je základní princip PBSP.

Metoda prošla rozsáhlým vývojem. Na její vnější podobě není dnes již téměř patrné, že ji vyvinuli tanečníci. Klient hovoří s terapeutem o tom, o čem hovořit chce. Terapeut mu speciálním ritualizovaným způsobem sděluje, jaké emoce vidí na jeho obličeji, a jakých „pravd o světě“ a strategií z toho plynoucích si v jeho řeči povšiml. Je-li klient v kontaktu s emocemi a cítí-li, že je chápán, dává to najevo zcela bezděčnými projevy souhlasu. Vyjevují se mu obvykle vzpomínky, a pokud jsou negativně emočně laděné v souvislosti například s rodiči, terapeut navrhne inscenaci tzv. ideálních postav (zde rodičů), které jsou pravým opakem toho negativního, co přinesly ty „reálné“, ve vzpomínkách obsažené postavy. Klient spolupracuje s terapeutem na tom, jak je ztvárnit, kde budou stát či sedět, jak se budou vzájemně ovlivňovat, co budou říkat. Postavy promlouvají ke klientovi přímou řečí a, přesnými slovy, která jsou jim „vložena do úst“ tak, aby vznikl co nejsilnější zážitek jako alternativa k historickému negativnímu zážitku či vzorci. Vzniká tak postupně účinná symbolická realita.

Zažije-li člověk v této realitě úlevu a nový, pozitivní pocit, je to léčivé a poučné. Takový nový zážitek nás doučuje pocitu, který by byl pro nás pravděpodobně daleko samozřejmější, kdybychom v podobném prostředí reálně vyrůstali.

Uvedený popis metody je zjednodušený, metoda je obsáhle propracovaná a počítá se složitostmi i s tím, že věci nejdou přímočaře, jak by se z mohlo z předchozího textu zdát.

Více se dočtete na webu České asociace Pesso Boyden psychomotorické psychoterapie.

Napsal Jan Siřínek, původně vyšlo v časopise Regenerace, kráceno