Tomáš Adámek: Každý klient mě může pozvat do své „třinácté komnaty“

Tomáš Adámek je hasičský psycholog, vysokoškolský pedagog a psychoterapeut. Do spolupráce se Sociální klinikou vstoupil v roce 2018, mimo jiné proto, aby získal širší zkušenost s psychoterapií a mohl svou odbornost nabídnout lidem, kteří by si ji jinak mohli dovolit jen obtížně. V rozhovoru mluví o tom, co může přinést dvanáct terapeutických sezení, proč podle něj změna probíhá především mezi nimi a co se jako terapeut učí od svých klientů.

Jak dlouho se Sociální klinikou spolupracujete a co Vás motivuje věnovat jí svůj čas a odbornost?

Do spolupráce se Sociální klinikou jsem vstoupil v roce 2018. Za tu dobu jsem měl v terapeutické péči 14 klientů.

Jako hasičský psycholog mám velmi široké pole působnosti. Patří sem psychologická diagnostika, poskytování a někdy i koordinace poskytování psychosociální pomoci u zásahů složek IZS, vedení hasičského posttraumatického týmu, spolupráce s partnery z neziskového sektoru a státní správy a samosprávy, účast v různých odborných pracovních skupinách, poskytování terapie a psychologického poradenství hasičům a jejich rodinným příslušníkům, lektorská činnost v kurzech první psychické pomoci a Critical Incident Stress Managementu.

Z tohoto výčtu činností je zřejmé, že na samotnou terapii hasičskému psychologovi nemůže zbývat mnoho prostoru. Také má úzce definovanou a specifickou klientelu hasičů – přesněji výjezdových i nevýjezdových hasičských příslušníků a občanských zaměstnanců – a jejich rodinných příslušníků.

Mým hlavním motivem pro spolupráci se Sociální klinikou bylo získat trochu širší pohled na terapii jako takovou. V roce 2018 uplynuly od dokončení mého terapeutického výcviku dva roky. Tou dobou jsem byl v této oblasti začátečník. Chtěl jsem získat větší praxi a terapeutické zkušenosti.

Současně mi je dodnes sympatické, že u toho mohu podpořit dobrou věc. Tedy zapojit se jako dobrovolník do poskytování krátkodobé, časově i finančně dostupné terapie lidem, kteří by na ni jinak asi nedosáhli.

Co Vám spolupráce se Sociální klinikou dává a čeho si na ní nejvíce vážíte?

Spolupráce se Sociální klinikou mi dává možnost nahlédnout do nových klientských příběhů. Obecně si myslím, že každý terapeut má možnost při nich sám odborně i osobnostně zrát – pokud se jimi dovede nepřehltit. Není to jediná cesta k osobnostnímu zrání terapeuta, ale je to velmi cenná cesta.

Klienti, kteří se obrátí na Sociální kliniku, jsou jiní než ti, kteří mě vyhledají z hasičského prostředí. Tato jinakost mě inspiruje a obohacuje. Nedovedu ji přesně pojmenovat, ale pár věcí mě k tomu napadá.

Například klienti Sociální kliniky jsou jiní v tom, že za terapii platí peníze. Hasičským klientům poskytuji terapii v rámci své pracovní doby zdarma. Také často pocházejí z úplně jiného socioekonomického prostředí, než ve kterém se pohybuji.

Na Sociální klinice si nejvíce vážím vytrvalosti, s jakou pomáhá lidem, kteří se ocitnou v životní i finanční tísni.

Co může klient získat během 12 sezení krátkodobé terapie v Sociální klinice?

Nejsem velkým příznivcem dlouhodobých terapeutických procesů trvajících i několik let. To však neznamená, že bych během terapeutických sezení na klienty pospíchal nebo tlačil, abych si potvrdil svůj dobrý pocit z naší spolupráce a třeba je nutil do vhledů nebo osobnostních posunů, na které ještě nejsou připraveni.

Částečně mě k důvěře v účinnost krátkodobé terapie vede mé vzdělání v systemickém a konstruktivistickém přístupu ke klientům, který se snaží mimo jiné o určitou terapeutickou úspornost a staví na důvěře v jejich schopnosti. Možná ale ještě nejsem dost zkušený pro opravdu těžké terapeutické příběhy, kterým se věnují například kliničtí psychologové a které si tuto dlouhodobou péči zasluhují.

Myslím si však, že dvanáct sezení je dost na to, aby se dala v životě provést zásadní změna, protože to nejdůležitější se v klientově příběhu neděje v terapeutických sezeních, ale mezi nimi. S klienty je tedy možné být v kontaktu přibližně tři až šest měsíců v závislosti na frekvenci terapeutických sezení. Nejvíce vždy záleží na klientovi, jeho motivaci, vůli a odvaze k životní změně.

U těžších klientských příběhů si všímám, že je klienti zvládají v určitých uzavřených časových terapeutických cyklech. Někdy bývá každý cyklus vedený jiným terapeutem. Jindy se zase klienti po určité pauze vracejí k tomu samému.

Během dvanácti terapeutických sezení je možné podle mého názoru i u těžších klientských příběhů zvládnout jeden cyklus, při kterém se problémová situace stabilizuje, klient si sáhne na své osvědčené zdroje – někdy u toho i najde nějaké nové – a je schopný v životě vcelku fungovat. Třeba to není úplně život, o jakém vždy snil, ale už není v akutní krizi. Tím se mimo jiné vytváří i prostor pro další cyklus.

S jakými tématy se během terapie u klientů Sociální kliniky setkáváte nejčastěji?

Nejčastěji se u klientů Sociální kliniky setkávám s jejich narušeným vztahem k sobě samému. Jinými slovy jde o různé projevy sníženého sebevědomí.

Co byste si přál, aby lidé o krátkodobé psychoterapii věděli?

Přál bych si, aby lidé věděli, že i během dvanácti sezení se dá v životě provést veliká a konstruktivní změna. Někdy k tomu ani není potřeba vyčerpat všechna sezení.

Co Vás klienti naučili o životě?

Mí klienti mi někdy ukázali život z perspektiv, ve kterých jsem sám nikdy nebyl. Například jsem nikdy neprocházel rozvodovým řízením, netopil se v těžké závislosti na nějaké návykové látce nebo jsem se nikdy nepokoušel o sebevraždu. Tím ale nechci říct, že by můj život byl vždy procházkou růžovým sadem.

U klientů si cením, že mě jako svědka, průvodce nebo poradce přizvali do svých třináctých komnat. Někdy si sám během terapeutických sezení (i mimo ně) kladu otázku, jak bych v jejich situaci sám reagoval. A často si říkám, že bych byl stejně bezradný, jako jsou oni. Společně pak hledáme cestu.

Mí klienti mě učí vážit si na první pohled obyčejných věcí, které spousta lidí bere jako samozřejmost. Taky mě nutí pokládat si otázky, které bych si bez nich asi nikdy nepoložil.

Jaké kroky jsou podle Vás klíčové k tomu, aby byla psychoterapie dostupnější širší veřejnosti?

Myslím si, že by měly být ve všech terapeutických směrech rozšířené výcvikové kapacity, aby se mohlo vzdělávat více zájemců o toto řemeslo. Možná by se tím i – neviditelnou rukou trhu – upravila cena za terapeutická sezení směrem dolů, což bych vnímal jako krok správným směrem.

Jak pečujete o své vlastní duševní zdraví a kde berete energii pro práci s lidmi?

Jsem velmi aktivní člověk, který dobrovolně a vlastně rád honí oněch pomyslných deset zajíců po poli. Své široce pojaté hasičské řemeslo jsem už popsal. Kromě toho malinko učím na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.Rád čtu a vzdělávám se zejména v psychologii a historii. Zajímám se o společenské dění. Moc rád také trávím čas se svou rodinou, zejména s manželkou a dětmi. Poslední dobou si s mojí ženou občas zajdeme do kina nebo do divadla. Věnuji se hudbě v pěveckém sboru a rockové kapele. Moc rád taky zahradničím a pracuji na chalupě, ve které poslední roky trávíme celé léto. Někdy tam po večerech sedávám sám venku pod hvězdami u ohně a pouštím si mozek na volnoběh. Když mi zbyde nějaký čas, tak trochu sportuji. Celoročně jezdím na kole, v létě hraji tenis, občas běhám a v zimě chodím jednou týdně do sauny. Rád taky venčím našeho pudlíka Píďu.

Energii, klid i určitou vnitřní orientaci pro práci s lidmi mi do života kromě jiného dodává i má evangelická víra. Byl jsem v ní vychovaný odmala a od té doby mě – někdy více, jindy méně – provází životem. I když se považuji za křesťansky orientovaného terapeuta, na mém způsobu práce s lidmi to mnohdy není poznat. Svoji víru jsem nikdy nikomu nenutil. Přesto je pro mě jedním z nejsilnějších vnitřních zdrojů. Naučila mě přemýšlet i pochybovat o sobě, o druhých lidech, o mých i jejich vztazích, o světě a v posledku i o životě. V něčem je pevná. V něčem je ale slabá, nejistá, nehotová. Vyvíjí se. Myslím si, že to tak i v budoucnu zůstane. Je pro mě – podobně jako možnost být terapeutem – nevyčerpatelným zdrojem životní inspirace.

Co byste vzkázal terapeutům, kteří o spolupráci se Sociální klinikou uvažují?

Zapojte se. Můžete jenom získat.

Kdybyste mohl lidem předat jednu jedinou myšlenku, kterou by si měli odnést o duševním zdraví, jaká by to byla?

Věřte svým schopnostem a hlavně věřte sobě.

mjr. Mgr. Tomáš Adámek

Tomáš Adámek je psycholog a psychoterapeut. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a absolvoval systemický psychoterapeutický výcvik v institutu GI Systém. Od roku 2024 se také věnuje traumaterapii. 

Od roku 2014 působí jako psycholog u Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje. Věnuje se psychologické diagnostice, krizové intervenci a psychoterapii a lektorské činnosti. Vede také jihočeský hasičský posttraumatický tým a poskytuje podporu hasičům a jejich rodinným příslušníkům.

Od roku 2018 působí jako externí přednášející na Teologické fakultě a od roku 2022 na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Od roku 2025 externě spolupracuje s českobudějovickým psychoterapeutickým centrem Terapie v Panské - www.terapievpanske.cz .