Radka Liebezeitová: Někdy je dobrým začátkem právě nejistota
Do Sociální kliniky se chtěla zapojit už dlouho. Dnes na ní oceňuje nejen dostupnost psychoterapie, ale i to, jak dobře celý systém funguje. S psychoterapeutkou a krizovou interventkou Radkou Liebezeitovou jsme mluvili o tom, proč nemusíme čekat, až nám bude opravdu zle, abychom vyhledali pomoc, co si z dovolené můžeme přenést do běžného života a proč může být nejistota někdy impulzem k něčemu důležitému.
Co Vás přivedlo k rozhodnutí zapojit se do Sociální kliniky? Co bylo tím hlavním impulsem?
Do Sociální kliniky jsem se chtěla zapojit už dlouho. Vnímala jsem jako velkou důvěru a zároveň poctu, že mohu být mezi terapeuty, kterým Sociální klinika svěří práci pod svým jménem. Hlavním impulsem pak bylo i to, že se mi v posledním roce uvolnily časové možnosti. Takže jsem si konečně mohla své přání splnit.
Co Vás po zapojení do Sociální kliniky nejvíce překvapilo?
Asi mě zatím nic vyloženě nepřekvapilo. Možná mě to teprve čeká.
Co mě ale velmi potěšilo, je, jak dobře a svižně Sociální klinika funguje. Komunikace je rychlá, vše je dobře zorganizované a člověk má pocit, že se může soustředit na to nejdůležitější, na práci s klientem. Myslím, že tuto organizační „splavnost“ bereme často jako automatickou. Přitom když chybí, je to hodně znát.
Také je fajn zapojení supervize, možnosti vzdělávání a propojování.
Čím je pro Vás Sociální klinika výjimečná?
Líbí se mi příběh zakladatelek. Měly jasnou myšlenku: vytvořit místo, kde bude psychoterapie dostupnější i lidem, kteří by si ji jinak nemohli dovolit.
Nápad dokázaly proměnit ve fungující projekt, který už více než deset let pomáhá tisícům lidí. To mi přijde inspirativní. Nápadů bývá totiž často spousta, ale jen málokomu se podaří je dotáhnout.
Co byste si přála, aby lidé o krátkodobé psychoterapii věděli?
Že i krátkodobá psychoterapie může přinést významnou změnu. Ne každé téma vyžaduje dlouhodobou práci. Někdy stačí několik dobře vedených setkání, aby člověk získal nový pohled, ulevilo se mu nebo našel směr, kudy dál.
Existuje něco, co si lidé často myslí o psychoterapii, ale podle Vaší zkušenosti to neplatí?
Často slýchám, že „na tom přece nejsem tak špatně, abych potřeboval psychoterapii“. Přitom psychoterapie není až poslední možnost, když je člověku nejhůř. Může být i prostorem, kde si klient včas ujasní, co se s ním děje, a předejde tomu, aby se potíže prohlubovaly.
Jsem ráda, že se pohled na psychoterapii v posledních letech mění a ubývá kolem ní zbytečných předsudků.
Co byste vzkázala člověku, který terapii zvažuje, ale bojí se nebo stále váhá?
Strach a váhání jsou vlastně docela dobrým začátkem. Vstoupit do psychoterapie znamená pustit k sobě někoho cizího a začít mluvit o věcech, které bývají velmi osobní. O sobě.
Je celkem normální mít obavy. Důležité je nenechat se jimi zastavit.
Co Vám přináší největší radost při práci s klienty?
Mám ráda okamžiky, kdy věci začnou zapadat do souvislostí. Kdy člověk najednou pochopí, proč se některé věci v jeho životě opakují, odkud se vzaly jeho obavy a proč mu něco nešlo změnit. To mi přijde výjimečné – být chvíli u toho, když člověk začne lépe rozumět sám sobě a hledá novou cestu.
Jak se podle Vás dá po skončení prázdnin a dovolených nejlépe pečovat o duševní zdraví? Máte doporučení, které si může vyzkoušet každý?
Po dovolené často rychle naskočíme zpátky do povinností a zapomeneme na to, co nám během volna dělalo dobře.
Možná bych si po prázdninách zkusila položit otázku: Co si z nich můžu vzít s sebou dál?
Už jen to zamyšlení stojí za to.
Kdybyste mohla lidem předat jednu jedinou myšlenku, kterou by si měli odnést o duševním zdraví, jaká by to byla?
Mám dojem, že jako společnost dnes hodně mluvíme o individuální spokojenosti, péči o sebe a hledání vlastního naplnění. To je důležité.
Zároveň ale někdy zapomínáme, že duševnímu zdraví pomáhá i to, když jsme součástí něčeho většího, než jsme my sami. Být součástí rodiny, pracovního kolektivu, komunity. Obrátit pozornost k druhým, být užiteční, pomáhat nebo se zapojit do něčeho, co nás přesahuje, může být velmi důležitou součástí duševní pohody a životního smyslu.
Radka Liebezeitová
Radka Liebezeitová je psychoterapeutka a krizová interventka. Ve své praxi pracuje s dospělými v náročných životních situacích, věnuje se tématům sebehodnoty, přechodu do nových životních etap a má zkušenosti také s vedením terapeutických skupin. Dlouhodobě spolupracuje s Linkou bezpečí, pro kterou natáčí podcasty o duševním zdraví pro děti i dospělé.
Je absolventkou psychodynamického výcviku SUR, kurzu párové terapie, krizové intervence a dalších odborných kurzů. Ve volném čase se věnuje kajakování, turistice a rodině.
Věří, že i malá pomoc může mít velký dopad – třeba jedna hodina psychoterapie.
